Září 2012

Martin Luther-náboženský reformátor (1483-1546)

14. září 2012 v 16:18 | Mirek |  Náboženství
Martin Luther, kněz a mnich s univerzitním vzděláním, se v roce 1512 stal profesorem teologie na univerzitě ve Wittembergu. Nesouhlasil s tím, jak katolická hiarchie vedla církev, a v roce 1517 zahájil proti ní vzpouru, která se brzy rozšířila po celé Evropě. Luthr byl původně nesmělí revolucionář, upřednostňoval reformu církve zevnitř. Když však byl v roce 1521 vyloučen z církve, stal se z něho energický a nadaný vůdce, kteří k šíření svých myšlenek obratně využíval knihtisku. Kvůli své obraně stávajícího společenského řádu a svým konzervativním politickým názorům se však dostal do sporu s celou řadou ještě radikálnějších náboženských reformátorů. Jasně se to ukázalo během tzv. Německé selské války a ve sporech s novokřtěnci.

Jan Kalvín-náboženský reformátor (1509-1564)

14. září 2012 v 16:09 | Mirek |  Náboženství
Kalvín se narodil roku 1509 ve Francii a v Paříži se právě připravoval na církevní kariéru, když v roce 1533 prožil ,,náhlou konverzi" k protestantské víře. V roce 1534 napsal dílo Instituce učení křesťanského nábožeství, v nemž odmítl papežskou autoritu ve prospěch ospravedlnění samotnou vírou. Roku 1536 se usadil v Ženevě, kde se pokoušel vytvořit společnost, ve které by byli ve spolupráci církevních a světských úřadů přísně vynucovány zásady ,,bohabojného chování". Povinností občana bylo vysvětlovat bibli a podílet se na vytvoření ,,bohabojné společnosti".

Severské země a jejich devět světů

5. září 2012 v 16:00 | Mirek |  Vikingové
Obyvatelé severských zemí věří že středem všech věcí je obrovský strom Uggdrasil. Jeho mohutné kořeny a větve překlenují zející prázdnotu mezi devíti různými světy. Každý z těchto světů je buď domovem nějakého přítele, nebo nepřítele lidí. V nitru těchto zemí se nacházejí, obrovské zářivé síně i ponuré chatrče, fantastická stvoření a odporní netvoři.

Devět světů:

Asgard-je domovem Aesiru, nejvyšších bohů. Tato bohatá země oplýví zlatými poli a průzračnými řekami. Bohové mají v Asgardu své vlastní kousky země a v nich každý vlastní nějakou síň, kterou nazývá svým domovem.

Vanaheim-je domovem starých bohů země nazývaných Vanir. V těchto svěžích zelených krajinách, kde je věčné léto, zasedají ti nejvyšší vládci luk a lesů.

Alfheim-je domovem elfů. Tento svět byl svěřen bohu Freyovi, když byl ještě dítětem. Zářivé slunce sem nemusí ani svítit, protože lidé jsou tu zářivější a jasnější než jeho zářivé oko.

Midgard-je svět obývaný smrtelníky. Tyto kraje jsou lákavou studnicí pokladů pro lidi z jiných světů; jsou tržištěm, na němž se dá najít štěstí, nebo třeba i manželka.

Jötunkeim-je světem, po kterém šlapoe ledoví i kamenní obři a nazývají jej svým domovem. Je to místo obrovských síní a hor. Obří král Thyrm, jenž je nepřítelem boha Thóra a zlodějem, který ukradl Thórovo kladivo, žije právě tu.

Svartolfheim-je podzemní říší výhně a zvonivých úderů kladiv. Tento ponurý svět se krčí pod zlatou zemí Alfheimu a je domovem trpaslíků. Ani jeden paprsek světla sem nedopadá kromě záře z jejichrozpálených dílen.

Muspelheim-je domovinou ohnivých obrů, kteří jsou vždy připraveni bojovat. Vládne jim král Surtr, jenž má místo očí dva žavé uhlíky, a jeho hordy obrů z Muspelheimu jsou vždy připraveni zahrnout Midgard a Asgard svým vztekem.

Nilfheim-je podivná, opuštěná země ledu a mlhy; je místem bloudění a zapomnění. Jejím jediným požehnáním je studna, kterou vikingové nazývali Hvergelmir, z níž vyvěrají řeky všech ostatních světů.

Helheim-je pochmurné místo ovládané krutou vládkyní: položivou- polomrtvou obryní. Zde ve věčných mlhách Helheimu, chodí nešťastné duše, jež nepadly ve spravedlivém boji.

Válka mezi Aesirem a Vanirem

5. září 2012 v 15:32 | Mirek |  Vikingové
Před dávnými časi bojovali bohové země a bohové nebes o moc. Bohové plodnosti a přírody (z Vaniru) stáli proti bohům války a nadvlády (z Aesiru). Po boji, který vyhrál Aesir, byli vyměněni rukojmí. Bohové Freyr, Freya a Njord byli odevzdáni Aesiru, kde je přijali za své. Aby zvíraznili sílu míru, naplivaly obě strany do sudu, a z těchto plivanců pak vymodelovali muže jménem Kvasir-nejmoudřejšího ze všech bytostí. Ten pak cestoval napříč Mitgardem a rozdával lidem moudrost.

Vikingský kalendář

5. září 2012 v 15:27 | Mirek |  Vikingové
Thorri (leden)
Goi (únor)
Einmanudhr (březen)
Gaukmanudhr (duben)
Eggtidh (květen)
Sohmanudhr (červen)
Heyannir (červenec)
Tvimanudhr (srpen)
Hanstmanudhr (září)
Gormanudhr (říjen)
Frermanudhr (listopad)
Hrutmanudhr (prosinec)

Domov bohů

5. září 2012 v 15:21 | Mirek |  Vikingové
Vanaheim
Zlatý Vanaheim je územím Vaniru, podzimní a věčný. Jeho krása je taková, že těch pár smrtelníků, kteří jej navštívili, byli tak uchváceni, že si nejsou schopni vzpomenout na to co viděli.

Asgard
Asgard je královstvím Aesiru. V něm se nacházejí tři Odinovi síně: Gladsheim, Valaskjalf a Valhala, kde se pořádají hostiny na počest mrtvých. Freyina síň se rozkládá na pláních Folkvandru a Thórova síň leží v Zemi síly.

Pověst o Herveře

5. září 2012 v 15:13 | Mirek |  Vikingové
Mladá Hervera, ještě jako mladé děvče, jednou zatoužila mít v moci čarovný meč svého otce, který byl vyroben trpaslíky v pradávných časech. Angantyr, její otec, padl v bitvě již před mnoha lety a nyní ležel pochován i se svým mečem pod navršenou mohylou na ostrově Samsay.
Za soumraku Hervera doveslovala na ostrov a tam uviděla jasné plameny tancovat nad pohřbenými mohylami. Mrtví stáli u svých mohyl a sledovali jí, jak kráčí k místu posledního odpočinku svého otce.
Jakmile se dcera Angantyra přiblížila k hrobu, starý angantyr se začal ve svém hliněném příbytku obracet. Hervera jej požádala, aby jí dal svůj meč, ale Angantyr jí odvětil, ať ani na okamžik nemyslí na své, meč je zakletý, jeho ostří chladné a pokryté jedem. Přestože o něj stále žadonila, vyhrožujíc mrtvému černou magií. Nakones se Angantyr přece jen nechal obměkčik, ale pronesl k ní tato varovná slova, jež vykřikl:"Snažně te prosím, aby sis nebrala tento meč, a jestli si jej musíš vzít, nikdy jej nevytáhni z pochvy. Možná, že i když jej vytasíš v nejvyšší nouzi, nepůjde ho již odložit. Tento meč přinese zkázu tvým potomkům. Takové věci je lepší nechat v hrobě!"
Ale Hervera nedopřála sluchu těmto slovům. Sebrala meč z jeho křehkých rukou a odešla z tohoto podivného místa i sním.

Po mnoho dny pak hořely plameny vysoko nad domy mrtvých.

Příběh o Grettirovi a Starém Karovi

5. září 2012 v 14:55 | Mirek |  Vikingové
Lačný po zlatě a zmámený leskem mečů, zhotovených trpaslíky, Grettir válečník se vybavil nástroji a vloupal se do hrobu Starého Kara. Pomocí lana se zpustil do hrobky, která se propadla do temnoty prostoupeném mrtvolným zápachem. Uprostřed se nacházelo tělo Starého Kara, hrdě sedící na trůně a obklopené poklady.
Grettir nabral tolik, kolik unesl:zlaté poháry, stříbrné mince a mnoho dalších, umně tepaných věcí. Jak si nasbíral poklad z hrobu, Grettir najednou ucítil na svém rameni dotek něčí drsné ruky- mrtvolný stisk Starého Kara, který se pochmurně
tyčil nad ním a na místo očí měl dva žhavé uhlíky. Tam dole v temné zemi spolu tito dva bojovali a navzájem se mnohokrát srazily na kolena. Aby skonkocoval s tímto soubojem a urychlil záhubu draugra (nemrtvého) vytasil Grettir svůj meč Jakulsnaut, pozdvihl jej do výšky a jedním máchnutím odsekl Starému Karovi hlavu. Potom vyšplhal po laně a za sebou poklad vytáhl vzhůru, srdce chladné jako zmrzlý prach.
Nyní proklet za urážku mrtvých, Grettit kráčel dál a pryč jako před zlým snem; muž to byl zámožný, však nevěděl, že osud ho dostihne každým dnem.

Galské zvyky

1. září 2012 v 21:13 | Mirek |  Keltové
V celé Galii jsou jenom dva druhy lidí, kteří mají nějaké postavení a vážnost. S prostým lidem se totiž zachází jako s otroky, ničeho se sami sebou neodváží a nejsou připouštěni k žádnému rozhodování. Mnohdy je tak tíží dluhy, vysoké daně a násilí mocných, že dávají samy sebe do otroctví a kmenová šlechta pak vůči nim má stejná práva jako páni vůči svým otrokům. Z oněch dvou druhů vysoce postavených lidí jsou jedni druidové, druzí kmenoví družiníci. Druidové vykonávají bohoslužby, obstarávají veřejné i soukromé oběti a řídí náboženské záležitosti. Sbíhalo se k nim do učení mnoho mladíků a jsou u Galů ve velké úctě. Rozhodují totiž téměř všechny veřejné i soukromé spory, a pokud se stane nějaká vražda, vznikne spor o dědictví nebo pozemek, oni vyšetřují, oni stanovují odměny a tresty. Jestliže některý soukromník nebo kmen neposlechne jejich rozhodnutí, dají ho do klatby, což je u Galů ten nejstrašnější trest. Ti, kteří jsou v klatbě, jsou považováni za bezbožníky a zločince, každý se jim vyhýbá, všichni prchají před setkáním nebo přes rozhovorem s nimi, aby jim takové poskvrnění nezbůsobilo nějaké neštěstí; pokud žalují, nedostává se jim spravedlnosti a nemohou zastávat žádné funkce. Všem těmto druidům jeden stojí v čele a ten má mezi nimi největší váhu. Když zemře, nastoupí po něm ten, který je mezi ostatními nejvíce ctěn a pokud je jich několik sobě rovných, je nástupce volen hlasováním druidů. Někdy dokonce o nejvyšší postavení mezi sebou bojují. V určité roční době se scházejí na posvátném místě v území Carnutů, jejichž kraj je pokládán za střed Galie. Tam se shromažďují všichni, kteří mají nějaký spor, a naslouchají rozsudkům a rozhodnutím druidů. Jejich učení vzniklo v Británii a odtud prý bylo přeneseno do Galie. A ti, kteří se ve svém učení chtěli zdokonalit odcházeli na pár let do Británie. Druidové se většinou neúčastní válek a neplatí daně jako ostatní. Jsou zproštěni vojenské služby a všech dalších povinností. Takové výhody mnohé lákají, a proto se knim dávají z vlastní vůle, nebo z popudu rodičů. Druidi se z paměti učí veliké množství veršů, a proto mnozí zůstávají v učení i dvacel let. Podle jejich názoru se nesmějí tyto věci svěřovat písmu, ačkoliv v ostatních veřejných i soukromých záležitostech normálně užívají řeckých písmen. Takto se nejspíše rozhodli ze dvou důvodů. Jednak nechtějí, aby jejich nauka pronikla mezi prostý lid, jednak proto, že ti, kdož se spolehnou na písemný záznam, méně namáhají paměť. Často se přeci stává, že žáci poleví v píli při učení nazpaměť, protože důvěřují svým poznámkám. Druidové především hlásají, že duše je nesmrtelná a po smrti přechází do jiného těla. Věří, že toto učení nejvíc podněcuje k statečnosti, protože potlačuje strach ze smrti. Kromě toho tvrdí mnohé o hvězdách a jejich pohybech, velikosti světa a Země, o podstatě věcí, o moci a síle nesmrtelných bohů, a to vše učí mladé lidi.
Druhý stav je kmenová šlechta. Její příslušníci se všichni účastní bojů, jakmile nastane potřeba a dojde k nějaké válce, což se před příchodem Caesara dělo každý rok, protože buď sami páchali násilí, nebo se mu bránili. Čím je mezi nimi kdo urozenější a bohatší, tím má kolem sebe více vazalů a poddaných. To je jediný druh vážnosti a moci, který znají. Všechen galský národ je velmi nábožensky založen. Proto ti, které postihla nějaká těžší nemoc nebo kteří se nacházejí ve válce nebo v nebezpečí, pořádají lidské oběti nebo je alespoň slibují. Jako pomocníků k těmto obětem užívají druidů. Domnívají se totiž, že vůli nesmrtelných bohů nelze usmířit jinak než že jeden lidský život vykoupí životem někoho jiného. I v zájmu obce dochází k takovým obětem. Jindy postaví obrovské sochy upletené z proutí a jejich údy vyplní tely lidí přistižených při krádeži, loupeži, nebo jiném zločinu, ale když takových není dost, přicházejí na řadu i nevinní. Když se rozhoudnou začít boj upírají se k bohu války a většinou mu slibují vše co se v ní chystají ukořistit. Když zvítězí, obětují mu chycený dobytek a ostatní kořist nahromadí na jedno místo. U mnohých kmenů je možno na posvátných místech spatřit celé hromady ukořistěných věcí. Jen zřídka se stává, aby někdo nedbal náboženských ustanovení a buď ukryl pro sebe, čeho se zmocnil, nebo se odvážil přisvojit si něco z kořisti. Na tento čin je stanovený nejvyšší trest spojený s mučením.
Galové prohlašují že pochází od otce Dita, a tvrdí, že to hlásají i druidové.
V dalších životních obyčejích se od ostatních národů liší hlavně tím, že nedovolují svým dětem být po jejich boku na veřejnosti, dokud nedospějí a nedokáží vykonávat vojenskou službu. Považují za ostudné, když syn v dětském věku doprovází otce mimo domov. Jak velké věno obdrží manželé od manželky, tolik k němu přibližně připojí ze svého jmění manžel. A ten z manželů, který toho druhého přežije se stává majitelem obou podílů. Manžel rozhoduje o životě a smrti své ženy a dětí.
Pohřby jsou ve srovnání s galským způseb života velkolepé a nákladné. Všechno, o čem se ví, že bylo nebožtíkovi za života drahé, pozústalí házeli do ohně, dokonce i zvířata, a po skončení obřadů byli ještě upalováni otroci a poddaní, které měl nebožtík za života rád.
Kmeny, které mají své zřízení trochu lépe promyšleno, posvětily jako zákon, že ten, kdo se doví nějakou povídačku, která by byla pro obec důležitá, musí to oznámit představeným kmene a s nikým jiným o tom mluvit nesmí, protože je známo, že nezkušení a zbrklí lidé se dají prázdnými tlachy zastrašit, svést ke zločinu a přimět k velmi závažným rozhodnutím. Představení kmene zatají, co je potřeba, a lidu oznámí jen to co uznají za vhodné. O veřejných záležitostech se nesmělo mluvit nikde jinde než na kmenových shromážděních.

Úkoly bájného Herkula

1. září 2012 v 17:08 | Mirek |  Starověké Řecko
Tyto úkoly dal silnému Herkulovi mykénský král Eurystheus.

  1. Zabít nemejského lva-zabít nemejského lva a jeho kůži odnést do Mykén. Jelikož lví kůže byla neprůstřelná Herkules ho zardousil vlastníma rukama.
  2. Usmrtit lernerskou hydru-saň s mnoha hlavami z nichž jedna byla nesmrtelná. Smrtelné hlavy Herkules opálil hořícími kmeny stromů, nesmrtelnou zavalil velikou skálou.
  3. Chytit kyrenejskou laň-laň se zlatými parohy a měděnýma nohama, rychlou jako vítr. Laň patřila bohyni Artemidě a žila v Arkádii. Pronásledoval ji jeden rok. Lehce ji zranil a nesl ji pak přes celou Arkádii až do Mykén.
  4. Přinést kance z hory Erymanthu-Herkules divoké zvíře uštval ve vysokém větru a svázal je. Mykénský král se při pohledu na ně tak polekal, že se schoval do hliněného sudu.
  5. Vyčistit chlév élidského krále Augeia-neboli nám známý audiášový chlév. Herkules úkol zvládl za den tak, že změnil tok dvou peloponéských řek, svedl jejich vody do chléva a hnůj vyplavil.
  6. Zahnat symfalské ptáky s kovovými drápy a zobany-tito ptáci zabíjeli lidi i zvířata. Herkules je zahnal měděnou klapačkou, kterou dostal od bohyně Athény.
  7. Zkrotit zuřivého krétského býka-který z vůle boha Poseidóna zešílel a pustošil ostrov. Herkules ho zkrotil a dokonce na něm na zpáteční cestě přeplaval moře.
  8. Zkrotit divokého koně krále Dioméda-král živil koně masem poustevníků, které bouře zahnala na thrácké pobřeží. Herkules přemohl nejen koně, ale i krále, jehož tělo koním předhodil.
  9. Přinést pás Amazonek královny Amazonek Hippolyty-Herkules řekl královně popravdě, že po něm touží dcera mykénského krále a Hippolyta mu jej chtěla darovat. Ale falešná zpráva, kterou rozšířila nepřející bohyně Héra, vyvolala boj, v němž Herkules královnu zabil a pás jí vzal.
  10. Přihnat Géryonovo stádo-mnohohlavý a mnohoruký obr žil až na konci světa. Herkules se po dlouhém putování dostal až na jeho ostrov, obra a jeho pomocníky přemohl a stádo převezl na zlatém člunu, který mu daroval bůh slunce.
  11. Přinést tři zlatá jablka ze zahrady Hesperidek-Herkules musel njeprve zjistit, kde Hesperidky, dcery královny noci, vlastně žijí. Došel až na okraj Země a tam našel Titána Atlanta, který nesl na svých bederch celou klenbu nebeskou. Herkules klenbu podržel, než mu Atlas přinesl tři vytoužená zlatá jablka.
  12. Vynést z podsvětí tříhlavého psa Kerbera(Strážce vchodu do podsvětí)-jeho úkolem bylo pouštět duše mrtvých do podsvětí, ale bránit jim v odchodu. Pán podsvětí Hádes dovolil Herkulovi Kerbera pod podmínkou, že se ho zmocní beze zbraně. Když mykénský král Kerbera uviděl, tolik se polekal, že Herkulovi přikázal, aby ho vrátil do podsvětí.
Herkules Kerberos
Král Eurystheus schovávající se v hliněném sudu před kancem