Říjen 2013

Leopold Josef Maria von Daun (1705-1766)

26. října 2013 v 10:42 | Mirek |  Největší vojevůdci historie
Ve střední Evropě byl maršál Daun zdatným protivníkem Fridricha Velikého, i když byl často obviňován z váhavosti. Byl, ale spíše opatrný, protože si byl vědom slabostí své armády, která teprve procházela reformami. U Kolína ukázal, jak
pevné má nervy a je schopen udržet si přehled v nepřehledné bitvě. Tato bitva byla také považována ve Vídni jako zázrak z nebes a Marie Terezie právě na její počest založila největí vojenské vyznamenání- Řád Marie Terezie. Jeho prvním nositelem byl právě Daun. V následujícím roce se Daun nepustil do žádné velké polní bitvy s Fridrichem II., který ji právě vyhledávál, ale obratným manévrováním nechal pruského krále u Olomouce vykrvácet, když jeho hraničářské(lehké) jednotky pod vedením schopného Laudona a Žiškovice zmasakrovaly obrovskou zásobovací kolonui jednotky, které ji doprovázely. Bez zásob byl Fridrich v pasti. Dokázal sice z Moravy vyklouznout, ale na tažení do Vídně musel zapomenout.

Michail Illarionovič Kutuzov (1745-1813)

8. října 2013 v 17:33 | Mirek |  Největší vojevůdci historie
Kutuzov byl vojenským profesionálem, který započal svou kariéru v tradičních bojích s Turky, aby se posléze stal hlavním konstruktérem vítězného tažení 1812, kdy horším protivníkem než Napoleon byl netrpěliví ruský car. Kutuzov musel
spolknout hořkou porážku u Slavkova, kdy byl sice titulárně vrchním velitelem, ale ve skutečnosti velel car, jeho oblíbenci ve štábu obdivovaný rakouský generál, jehož schopnosti na mapách se zdaleka nevyrovnaly schopnostem na bojišti. Kutuzova nikdo neposlouchal. ostatně ani Borodino nebyla bitva, kterou si přál, a až po ní začal car naslouchat. To už byl od roku 1779 poloslepý vojevůdce, schopný spát i v nejvypjatějších chvílích, strůjcem bitvy na Berezině. Zemřel, aniž se dočkal konečného vítězství nad Napoleonem.

Gebhard Leberecht Blücher (1742-1819)

8. října 2013 v 16:04 | Mirek |  Největší vojevůdci historie
Němci dodnes obdivovaný ,,Maršál vpřed"(Marchal Vorvärds), pojmenovaný podle svého nejobvyklejšího rozkazu. Některé vojenské knihy jej ale líčí jako zbytečně zbrklého velitele jízdy, které na taktické mistrovství Napoleona zdaleka
nestačil. Bez Waterloo by jeho hvězda mimo Německo nikdy nezářila. Narodil se sice v Prusku, ale jako mladík nastoupil svou vojenskou dráhu ve švédských službách. Zajat svými krajany změnil uniformu, což bylo v těch dobách vcelku běžné. Vždy velel jízdě, což vedlo k tomu, že manévrování pěchoty příliš nerozuměl. Napoleon mu uštědřil v roce 1806 trpkou porážku u Jeny a právě v té době, se Němci, zatím roztříštěni do desítek menších států, začali cítit národem. Boj proti Napoleonovi pak cítili jako vlasteneckou válku a nenáviděli svá knížata, která vládla z milosti Francouzů. Blücher odmítl sloužit nepřátelům a roku 1813 se držel mimo službu. U Lipska už zase v čele svých vojáků, konal činy statečnosti, ale i zbrklosti, a ještě po Lipsku utržil ještě jednu porážku. Naštěstí byl k dispozici u Waterloo a jeho drtivý nájezd bitvu rozhodl. Ve svých 73 letech v sedle a včele svých jednotek vytáhl Wellingtona z úzkých.

Fridrich II. Veliký (1712-1786)

7. října 2013 v 19:01 | Mirek |  Největší vojevůdci historie
Že se stane Frudrich slavným vojevůdcem to by v jeho dětství nikdo ani nehádal. Jeho otec byl vojácký král, který sice postavi na nohy armádu i svou zemi, ale zároveň se s nikým nemazlil. Ani se svým synem, který ho srdečně nenáviděl.
V mládí Fridrich hrál na flétnu a filozofoval, ale když jeho otec zemřel a zanechal mu plnou pokladnici a schopnou srmádu, okamžitě napadl Rakousko. Z prvních dvou bitev sice odjel předčasně, protože se domníval že byly prohrány, ale armáda je nakonec dokázala obrátit ve vítězství. Pak už mu štěstěna přála víc, než bylo všem okolo milé. Poprvé byl poražen u Kolína a Olomouce, ale dokázal vždy znovu vstát a rány vracet. Nezkrušilo jej ani to, že v jedné fázy války obsadili jeho hlavní město Berlín Rusové. Měnil hranice zemí a nakonec si s Rusy a Rakušany rozdělil polské království. Na stáří byl sice králem uznávaným, avšak osamělým a zahořklým. Jeho poddaní ho budou po léta obdivovat a budou na něj hrdí, ale ve chvíli jeho smrti si po neustálých válkách oddechli.

Erich von Manstein (1887-1973)

7. října 2013 v 18:47 | Mirek |  Největší vojevůdci historie
Manstein byl pravděpodobně nejschopnějším generálem druhé světové války. Hitlera sice nijak neobdivoval, ale spojil s ním svůj osud. Vypracoval svůj vlastní plán na dobytí Francie tanky a Hitler tím byl okouzlen. Po porážce Francie byl
Manstein nepopiratelným duchem Blietzkriegu-bleskové války. Tankové svazy pronikaly obranou nepřítele jako nůž máslem, a Rusové se rychle učili. Manstein sice dokázal dobít Sevastopol a obsadit ruský Charkov, ale pak radil k ústupu u Stalingradu, a to ho stálo Hitlerovu přízeň. Zvlášť když měl pravdu. po válce jen těžko vysvětloval svou poslušnost nacistům, ale za válečné zločiny jej nesoudili.
Dodnes je ovšem Manstein považován za nejlepšího stratéga druhé světové války a jeho plány jsou vyučovány na vojenských akademiích.

Raný Řím

3. října 2013 v 20:25 | Mirek |  Starověký Řím
Řada válek mezi 5. a 3. stoletím př.n.l. umožnil Římu-původně jednomu z mnoha italských národů-ovládnout celou Itálii na jih od řeky Pád. Etruskové, Latinové, Sammité, Keltové, Řekové s Římany bojovali a příležitostně je i poráželi, ale Řím se vždy vzpamatoval a v procesu dobývání Itálie vytvořil armádu, jež dala vzniknout jedné z nejmocnějších světových říších.

Po Alexandrovi

3. října 2013 v 20:19 | Mirek |  Starověké Řecko
po Alexandrově smrti v roce 323př.n.l. bylo impérium rozděleno mezo jeho vojevůdce. Ptolemaios převzal Egypt, Seleukos získal Sýrii a Írán a Antigonos kontrolu nad Anatolii. Tyto mocnosti vedly v průběhu 3. století mnohé bitvy, přestože byly jejich armády početné, zůstali u statického pojetí války -převzaly Alexandrovu taktiku, avšak bez jeho geniality. Když se pak ve 2. století ocitly tváří v tvář rostoucí moci Říma, nebyli Ptolemaiovci , Seleukovci ani Antigonovci schopni odpovědět na jeho novou strategii a bezohlednou agresi.

Výboje Alexandra Velikého

3. října 2013 v 19:06 | Mirek |  Starověké Řecko
Triumf Alexandra Makedonského nad mocnými Peršany mezi roky 334-323př.n.l., byl činem pozoruhodné odvahy, díky němuž vznikla říše sahající od Řecka až do Indie. Dosáhl toho prostřednictvím armády, kterou zdědil po svém otci Filipovi. Makedonská armáda byla složena z nepřekonatelné jízdy, ostřílené pěchoty a lehkých jednotech pomocných sborů. Skladba této armády odrážela Alexandrem deklarovaný záměr, jímž bylo vést válku jménem všech Řeků: proto tyto jednotky zahrnovaly Makedonce, Thesálce, Thráky, jakož i Kréťany a Balkánce. Sám Alexandr byl nezdolným vůdcem, který se při žádné příležitosti nezdráhal chopit osobní iniciativy. Výboje Alexandra skončili až jeho smrtí roku 323př.n.l..
Soubor:MacedonEmpire.jpg

Peloponéská válka

3. října 2013 v 16:01 | Mirek |  Starověké Řecko
Peloponéskou válku, probíhající v letech 431 až 404 př.n.l. zahájila Sparta, jež se tak pokusila omezit moc Athén. Ve snaze o dosažení rozhodného výsledku byly Athény donuceny postavit se spartské převaze na zemi, a naproti tomu Sparta athénské nadvládě na moři. Když spartské námořnictvo zvítězilo u Aigospotamoi, prohráli Athéňané válku. Po této prohře museli Athény zrušit demokracii a zbourat hradby. Přesto Athény nepřestaly hrát důležitou roli v sérii válek první poloviny 4. století př.n.l..

Řecko-perské války

3. října 2013 v 15:53 | Mirek |  Starověké Řecko
Na počátku 5.století př.n.l. povstali Řekové v Anatolii proti nadvládě rozrůstající se Perské říše. Přes podporu, jíž se jim dostalo od řeckých měst Athén a Eretrie, perský vládce Dareios Veliký povstání potlačil. Poté se rozhodl potrestat řecká města, jež pomohla rebelům. První perská invaze byla odražena v bitvě u Marathónu v roce 490př.n.l., ale o 10 let později vložil Dáreiův nástupce Xerxés do úsilý o výboj více úsilí. Řekové se nebezpečí opět postavili. Střetli se s Peršany u Thermopyl(v těto jediné bitvě Řekové prohráli) a porazili je u ostrova Salamis a Platají. Athéňany vedená aliance pokračovala v bojích s Peršany ve Středomoří do roku 448př.n.l., avšak Řecko již nebylo znovu napadeno.