Leden 2016

Claudius (10 př. n. l.–54 n.l.)

6. ledna 2016 v 15:35 | Mirek |  Starověký Řím
Claudius se narodil roku 10 přn.l. ve městě Lugdunum (dešní Lyon) Neru Claudiu Drusovi a Antonii mladší. Již v dětském věku trpěl pmnoha neduhy, jejich následky trpě plzbytek života. Claudius to v životě neměl rozhodně jednoduché, na
Claudiova busta v Národním archeologickém muzeu v Neapoli
následky mozkové obrny kulhal, slintal a koktal. Ačkoli se narodil do rodiny aristokrata, nikdy nezastával žádné veřejné funkce. Volný čas tedy vyplňuje studiem historie. Napíše dokonce několik historických spisů, jeden se například zabýval dějinami Kartága. Všechny jeho histrické spisy se bohužel postupem času ztrácejí a žádný se nám do dnešní doby nedochoval. Právě jeho tělesné nedostatky ho zřejmě uchránli před vyhnanstvím nebo dokonce zavražděním na příkaz císačů Tiberia či Caliguli. Právě posledně zmíněný císař daroval Claudiovi první veřejný úřad, bylo to na počátku Caligulovy vlády roku 37 n.l. Na dva měsíce se totiž ujmul funkce konzula. Císaře, svého synovce, zastupuje na veřejných představeních a v předsednické radě. Nicméně ani příbuzenský vztah s císařem Caligulou Laudia neubrání před nejapnými vtípky svého okolí, při hostinách na něj kupříkladu házejí pcky z oliv a datlí. Když při nich usnul budili ho šašci bičíky a skládali na Cladiův účet různé posměšné žerty. Claudius svého politického vrholu dosáhl roku 41 n.l., kdy byl zavražděn jeho synovec Caligula praetoriány, kteří ho poté provolali císařem. Caligula se obával, že praetoriáni zabijí i jeho, proto se před nimi schoval za závěs. Kdž si však jeden Praetorián všimnul jeho nohou, závěs odhrnul, Claudius se obával smrti, ale praetorián udělal něco, co Claudius vůbec nečekal, poklekl před ním. Praetoriáni si ho střídavě přenesou na ramenou do svého tábora, kde ho posléze provolají císařem. Nejspíše je k tomu vedla jejich představa, že budou místo nemocného císaře vládnut sami. To se jim nepodařil. Claudius se pevně chytil otěží vlády. Věděl, že musí dobře vycházek se senátem, to mu však nebránilo v tom zabít třicet pět senátorů a na tři sta příslušníků jezdeckého stavu. Jeho vláda naplnila státní ksau, stabilizoval ekonomiku a provedl řadu reforem v oblasti práva. Nechá postavit přísatv v Oatii, čímž vylepší zásobování Říma. Řím nevzkvéta pouze ekonomicky ale i územně. Claudius podnikne roku 43 n.l. invazi do Británie a obsadí její jižní část. Dále obsazuje Thrákii (dnes součást Bulharska, Řecka a Turecka) a Mauretánii (sever Afriky). V osobním životě není Claudius šťastný, v době nástupu k moci je již potřetí ženatý a to s Valerií Messalinou. Ta mu porodí syna Britannica (41-55 n.l.) a dceru Claudii Octavii (40-62 n.l.). Valerii Messalinu nakonec roku 48 n.l. zabíjí členové praetoriánské gardy, protože si myslí, že by se mohla zapojit do stánímu převratu, kterému tímto chtějí zabránit. Claudius je po té znechucen, dokonce se nechává slyšet, že by ,,raději zemřel než by se znovu oženil". Svá slova však nedodržel. Již roku 49 n.l. se žení s Agrippinou mladší, roku 50 n.l. adoptoval jejího syna Nerona, čímž ho prakticky uznal za svého právoplatného dědice, protože je starší ne Britannicus. Agrippina si poté vynutí svatbu Nerona s třináctiletou Claudií Octavií a to roku 53 n.l. Claudius je roku 54 n.l. zavražděn při hostině, když se otráví houbami. Po jeho smrti na trůn usedá jeho adoptovaný syn Nero.

Caligula (12-41 n.l.)

2. ledna 2016 v 22:32 | Mirek |  Starověký Řím
Celým jménem Gaius Caesar Augustus Germanicus. Caligula byl synem oblíbeného římského válečníka Germanika, který byl bratrem Tiberia. Caligula strávil většinu svého mládí ve vojenských táborech společně se svým otcem. Zde nosil
Caligulova busta v Ny Carlsberg Glyptotek
legionářskou uniformu a zde také získal svou přezdívku caligula (zdrobnělina slova caligae, což bylo označení pro legionářskou botu). Po smrti Tiberia se stal, spolu s jeho vnukem Gemellem, císařem říše Římské. Mladého Gemella adoptoval, čímž ho nepřímo označeil za svého zástupce. Zprvu se Caligulova vláda jevila velice pozitivně. Mladý císař byl ve shodě se senátem, který si myslel, ovšem mylně, že je nakloněn myšlence republiky. Na trůnu ho však zprvu držela i přízeň velitele praetoriánské gardy Macro. Zvrat v Caligulově vládě nastal roku 37 n.l., kdy prodělal vážnou nemoc, pravděpodobně zánět mozkových blan, po které se jeho vláda změnila v tyranii. Omezil moc senátu a uvrhl císařství do finanční krize. V císařské paláci provádel sexuální orgie. Nechal také zavraždit svého adoptivního syna Gemella poté, co z jeho úst cítil protijed. Senátoři žili v neustálém strachu z Caligulových rozmarů, pokud by se mu totiž znelíbili, nechal by je buď popravit, poslat do vyhananství nebo jim zabavit majetek. Caligula dokonce neuctíval tradiční římské bohy, nýbrž staré egyptské, podobně jako Marcu Antonius. Nakonec byla Caligula vláda ukončena vraždou, kterou naplánovali a provedli důstojníci praetoriánské gardy, přesně ti muži, kteří byli pověřeni cídařovou ochranou. Hlavní role v tomto spiknutí připadla Cassiu Chaereovi. Po caligulově smrti na byl na trůn dosazen praetoriánskou gardou Caligulův strýc Claudius.

Tiberius (42 př.n.l.-37 n.l.)

2. ledna 2016 v 21:15 | Mirek |  Starověký Řím
Tiberius byl synem Livie Drusily a Claudia Nera. Poté co se Livie Drusila s Claudiem rozvedla, vzala si Augusta, který
Tiberius bust.jpg
Tiberia roku 4 n.l. adoptoval. Tiberius studoval řeckou filozofii, rétoriku a latinské řečnictví. V Římě nejdříve zastával politickou funkci kvestora. Poté dostal od Augusta vojenskou hodnost, slávu na bitevní poli získal v bojích v Hispánii. Často bojoval po boku svého bratra Drusa. Drusus roku 9 n.l. Augustus o Tiberiovi zprvu neuvažoval jako o budoucím císaři, tento post chtěl nabídnout po své smrti svému nejoblíbenějšímu generálovi a příteli Marcu Agrippovi. Ten však umírá roku 12 n.l., tudíž musel Augustus sáhnout po svém adoptivním synovi Tiberiovi. Tiberius se stávácísařem po smrti Octaviana Augusta roku 14 n.l. Tiberiova vláda se zprvu jevila jako pozitivní. Císařský trůn zdědil, nebl to uzurpátor. Mnoho senátorů však uvažovalo o svržení císaře a obnovu republiky. Tiberius si však chtěl vládu podržet pro sebe. Provedl úspěšnou hospodářskou reformu, čímž se zýšily zisky císařství. Rozdělil státní pokladnu na císařskou (pro císaře a členy jeho rodiny) a státní (sloužila pro účely říše). Tiberius přenesl volební právo z lidu do senátu, tomu navrhoval určité kandidáty na určité posty. Ti byli většinou voleni podle Tiberiových požadavků. Roku 26 n.l. se Tiberius přesunuje z Říma na ostrov Capri. Vládu v Římě neoficiálně přebíra velitel jeho praetoriánské stráže Seianus. Tiberius se po několika letech začal obávat Seianova mocenského vzestupu a nechal ho roku 31 n.l. spolu s jeho synem uškrtit. Tiberius zemřel 16.března 37 n.l. Ve své závěti ustanovil rovnocennými nástupci Gaia a Tiberia Gemella. Výhradním dědicem by se jeden stal v případě, že by druhý následovník zemřel. Během jednoho roku byl Gemellus na Gaiův příkaz zavražděn. Po Tiberiově smrti římští občané údajně provolávali: ,,Hoďte Tiberia do Tibery!". Tiberius byl jediným císařem, který nebyl v senátu provolán bohem ani nebyl zatracen.

Třetí punská válka (149-146 př. n. l.)

1. ledna 2016 v 20:24 | Mirek |  Starověký Řím
Kartágo se po druhé punské válce znovu dokázalo zvednout a opět se stalo ekonomicky samostatným státem. Slavný římský řečník a politik Seneca zakončoval každý svůj projev slovy: ,,Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno." Podle tohoto výroku lze soudit, že se Římané Kartága báli, přinejmenším Kartágo uznávali jako proměnou, se kterou se musí počítat. První jistkřičky, které poté zažehly válku se objevily roku 151 př.n.l., kdy docházelo k šarvátkám mezi Kartaginci a Numiďany. Kvůli politickým neshodám došlo k ozbrojenému střetu. Kartágo však podle mírové dohody po druhé punské válce, nesměli válčit na svém ani cizým území bez svolení Říma. Numidie byla spojencem Říma. Řím tedy vyslal roku 149 př.n.l. vojenské jednotky, které měli zničit Kartágo. Římané město oblehl pouze ze souše, po moři Kartagincům stále proudily zásoby do města. Roku 147 př.n.l. se stal římským konzulem Scipio Aemilianus, adoptivní syn Scipiona Africana, ten dokázal přerušit tok zásob do Kartága. Poté na msto podnikl útok a roku 146 př.n.l. město dobyl, nechal vypálit, zbořit hradby a ruiny města posypat solí, aby na území bývalého Kartága již nic nevyrostlo.

Druhá punská válka (218 až 201 př. n. l.)

1. ledna 2016 v 16:09 | Mirek |  Starověký Řím
Druhou punskou válku vyprovokoval kartaginský vojevůdce Hannibal Barkas, syn Hamilkara Barkase, který bojoval proti Římanům v první punské válce a dobyl Hispánii. Společně se svým synem Hannibalem přísahal doživotní boj proti Římu. Hannibal tuto přísahu zcela dodržel.
Hannibal roku 218 př.n.l. začal obléhat město Saguntum, spojence Říma. Římu tento akt agrese vyhovoval, senát si již dlouhou dobu lámal hlavu, jak Kartágo zničit. Po dobytí Sagunta, Řím vyhlásil Kartágu válku. Hannibal se vydal přes Galii na Apeninský polostrov. Římané předpokládali, že se Hannibal utká s římskými vojsky v Galii (dnešní Francie) a až poté zaútočí na samotný Řím. Obsadili tedy všechny pobřežní cesty na Apeninský poloostrov a námořní trasy, po kterých by se mohl Hannibal vydat. Hannibal se chtěl dostat na Apeninský poloostrov, tam se mohl dostat jedině po moři anebo přes Alpy. Svou cestu na Apeninský polostrov započal Hannibal přechodem řeky Rhodanus (dnešní Rhona). Velkým tokem, ležícím poblíž města Massilie (dnešní Marseille). Hannibal neměl k dispozici žádné mosty, musel si tedy poradit jinak. Vojsko, zásoby a slony nechal po řece přepravit pomocí vorů. Měla to být jasná ukázka síly a moci galským kmenůn, kteří Kartagince pozorovaly z druhého břehu řeky. Kartaginská vojska rychle prošla Galií, kde uzavřela spojenectví s místními keltskými kmeny, které bojovaly proti Římu. Jak již bylo zmíněno pobřežní cesta a námořní trasy byly hlídány římským vojskem. Hannibal musel riskovat. Rozhodl se přejít Alpy, v tu dobu disponoval třiceti osmi tisíci muži a třiceti sedmi slony. Přechod Alp v zimním období si vyžádal mnohé životy. Na druhou stranu pohoří se dostalo dvacet šest tisíc mužů, počet slonů není známý.
Kartaginské vojsko potřebovalo po těžkém přechodu Alp zvítězit, něčím završit své snažení. První střet s římským vojskem se uskutečnil ještě roku 218 př.n.l. u řeky Ticino. Jednalo se o srážku jízdních oddílů, přičemž Hannibalova numidská jízda porazila římské jezdce. V této bitvě se Hannibal střetnul s římským konzulem Luciem Publiem Corneliem, kterému se z bitvy podařilo uniknout. Bitva u Ticina neměla valný vojenský dopad, jednalo se přeci jenom o šarvátku mezi jízdami obou armád. Psychický a politický dopad však tento střet měl vysoký. Hannibalovi vojáci porazili římské jednotky na jejich území, k Hannibalovi se poté připojili galské kmeny, které chtěly bojovat proti Římu. Hannibal dosáhl významějšího vítězství v bitvě u řeky Trebie roku 218 př.n.l. Ztráty Kartaginců byly takřka nepatrné naproti tomu ztráty římského vojska činila po porážkách u Ticina a Trebie okolo třiceti tisíců mužů. Následujícího roku (217 př.n.l.) Hannibal svedl s Římany, v jeich čele byl konzul Gaius Flaminius, bitvu u Trasimerského jezera. Využil ranní mlhy a provedl překvapivý útok na římská vojska, která zmasakroval. Část římských jedmnotek padlo v boji ostatní se utopili, zemřelo zhruba třicet tisíc legionářů, asi deseti tisícům se podařilo uprchnout.
Největší bitvu svedl Hannibal s římskými vojsky v bitvě u Kann (Cannae) 2. srpna roku 216 př.n.l. Hannibal zde čelil přesile konzulů Marka Terentia Varra a Lucia Aemilia Paulla, proto musel využít všeho svého vojenského génia. Hannibal rozmístil slabé galské a hispánské pěší jednotky do středu formace, na křídla formace rozestavil silnou libyjskou pěhotu. Na křídal pěchoty umístil spolehlivou numidskou jízdu. Nejpve se spolu utkaly jízdní jednotky obou armád. O bojích jezdectva ve starověku panovala dlouho představa, že jezdci slezli z koní a bojovvali pěšmo. Tuto představu zřejmě vyvovala absence třmenů u sedel. Nové výzkumy experimentální archeologie prokázaly, že abcśence třmenů neměla na boj v sedle negativní účinky. V bitvě u Kann však boj jezdectva skutečně probíhal pěšmo kvůli hornatému povrchu bojiště. Bitva pěchoty probíhala v několika fázích. Římské jednotky zaútočily na Kartagince, formace slabé galské a hispánské pěchoty začaly postupně ustupovat. Římané proráželi Kartagince ve středu formace čímž se dostávali do obklíčení levé a pravé formace kartaginského vojska. Obklíčení římského vojska dokončila numidská jízda, která porazila římskou a dokončila obklíčení římské armády. Poté vypukl masakr. Zranění vojáci padali pod nohy postupujících bojovníků, tudíž byli téměř okamžitě ušlapáni. Lucius Aemillius Paullus v bitvě zemřel, ztráty římského vojska činila šedesát tisíc mužů.
Po bitvě nechal Hannibal stáhnout prsteny z rukou padlých bojovníků, které poté odeslal do kartága. Tento akt měl posílit víru Kartaginců v Hannibala, prsteny a drahé šperky mohli totiž nosit jenom zámožní občané, po této bitvě je mohl nosit každý obyvatel Kartága. Ve starověku bylo zvykem, že pokud jedna strana konfliktu byla třikrát poražena, žádala o mír vítězící stranu. To samé očekával Hannibal, dostal se na dosah Říma, ale nepokusil se ho dobýr, protože mu chyběly zásoby a obléhací zbraně. Mezitím v Římě dostal velení římské armády do rukou mladý a energický aristikrat z rodu Scipionů, jmenoval se Publius Cornelius Scipio Z Kartágo již přicházeli kartaginské posili, kterým velel Hannibalův brat Mago. K Hannibalo však nikdy nedorazily, protože byly poraženy v bitvě u řeky Metauru, Scipionem Africanem. Scipio se roku 211 přn.l. pustil do obsazování kartaginské Hispánie, tam vedl boje s Hasdrubalem Barkasem a jeho bratrem Magem. Boje trvaly pět let (211-206 př.n.l.). Scipio se poté vrátil do Říma. Zde dostal velení nad římskou armádou Scipio využil Hannibalovu taktiku boje na území nepřítele. Vyrazil tedy z Apeninského poloostrova, aniž by se s Hannibalem utkal v boji, do Kartága. Tam byl v říjnu 202 přn.l. v bitvě u Zamy Hannibal Barkas poražen. Bitva u Zam byla jedninou bitvou punských válek, při které byli vužiti sloni. Ti však kartaginskému vojsku nepřinesli žádnou výhodu v boji. Vzbuzovali sice strach v nepřátelských vojácích, nicméně snadno propadali panice. Scipio své legionáře na slony připravil. Jakmile se sloni dostali do pohybu, téměř se nedali ovládat, legionáři na které se slon řítil se rozestoupili a z boku ho zaházeli kopími. Hannibal po této prohrané bitvě prchá do Antiochie.
Válka byla ukončena roku 201 přn.l. Římané Kartágu nadiktovali takové podmínky, které nedovolovali další územní růst Kartága. Kartágo nesmělo vést žádnu válku bez svolení Říma, to nakonec vedlo k rozpoutání třetí punské války.